Osnova sekce

  • (co se děje – a jak na to reagovat)

    Analýza debriefingu málokdy probíhá ideálně. Účastníci váhají, mlčí, brání se nebo odvádějí pozornost jinam. Tyto situace nejsou selháním debriefingu, ale běžnou součástí práce s myšlením, emocemi a odpovědností. Klíčové není je odstranit, ale rozpoznat jejich význam a vhodně na ně reagovat.

    Níže jsou popsány typické situace, se kterými se v analýze setkáš, včetně doporučených reakcí.

    1. „Nevím / nepamatuju si“

    Co se děje:

    Účastník nemá okamžitý přístup ke svému uvažování, případně se cítí nejistě nebo ohroženě.

    Čemu se vyhnout:

    • nátlaku („zkuste si vzpomenout“),
    • interpretaci jako nezájmu nebo nekompetence.

    Co může fungovat:

    • zúžení otázky („Co jste řešili jako první?“),
    • nabídnutí kontextu („Bylo to v momentě, kdy se měnily vitální funkce…“),
    • zapojení ostatních („Jak jste to vnímali vy?“).

    2. „V reálu bych to udělal/a jinak“

    Co se děje:

    Účastník se distancuje od simulace, často jako obranný mechanismus.

    Čemu se vyhnout:

    • obhajování realismu simulace,
    • polemice „co je realita“.

    Co může fungovat:

    • přijetí výroku bez hodnocení,
    • návrat k rozhodování v daném okamžiku („Co jste měl/a k dispozici tady a teď?“),
    • propojení se skutečnou praxí („Co by vám v reálu pomohlo rozhodnout se jinak?“).

    3. „To byla blbá / nereálná simulace“

    Co se děje:

    Narušení důvěry, často spojené s frustrací nebo ztrátou kontroly.

    Čemu se vyhnout:

    • bagatelizaci („o to nejde“),
    • ironii nebo obraně scénáře.

    Co může fungovat:

    • uznání limitů simulace,
    • návrat k cíli učení („I s těmito limity – co bylo pro rozhodování klíčové?“),
    • krátké pojmenování fiction contractu.

    4. Ticho po otázce

    Co se děje:

    Účastníci přemýšlejí, nebo nevědí, zda je bezpečné mluvit.

    Čemu se vyhnout:

    • rychlému vyplnění ticha vlastním komentářem,
    • změně otázky bez pauzy.

    Co může fungovat:

    • vydržet ticho (počítat si v hlavě),
    • zopakovat otázku jinými slovy,
    • dát explicitní čas na přemýšlení („vezměte si chvilku“).

    5. Jeden mluví, ostatní mlčí

    Co se děje:

    Dominantní účastník přebírá prostor, ostatní se stahují.

    Čemu se vyhnout:

    • konfrontaci dominantního účastníka,
    • ignorování situace.

    Co může fungovat:

    • cílené oslovování dalších („Jak jste to viděli vy?“),
    • rozdělení otázky („Pojďme po jednom“),
    • shrnutí a přesměrování diskuse.

    6. Skupina se utopí v detailech

    Co se děje:

    Analýza ztrácí fokus, účastníci řeší vedlejší témata.

    Čemu se vyhnout:

    • sledování každé odbočky,
    • náhlému utnutí bez vysvětlení.

    Co může fungovat:

    • pojmenování procesu („zabíháme do detailů“),
    • návrat k cíli analýzy,
    • výběr jednoho klíčového momentu k hlubší práci

    7. Účastníci se shodnou příliš rychle

    Co se děje:

    Skupina se vyhne hlubší reflexi, často ze snahy „mít to za sebou“.

    Čemu se vyhnout:

    • okamžitému uzavření tématu.

    Co může fungovat:

    • otevření alternativ („Viděl to někdo jinak?“),
    • otázka na výjimky („Byl moment, kdy jste váhali?“),
    • práce s rozdílnými rolemi v týmu.

    Typické situace v analýze nejsou známkou špatného debriefingu – jsou signálem, kde se právě nachází proces učení. Reakcí instruktora by neměla být kontrola, ale facilitace – tedy vytvoření podmínek, aby se skupina mohla posunout dál.